Psi jsou můj život

Chovatelskou stanici vlastníme s manželem pouze krátce, ale kynologii se věnujeme dlouho. První střípky z mé kynologické praxe sahají do mých čtyř let, kdy jsem se snažila marně naučit psa rodičů, aby mě vozil do školky. 😀 Teď vážně. Prvního psa, kterého jsem opravdu vlastnila byl pes Japonského china Miky. Dostaly jsme ho s mou starší sestrou od Ježíška, když jsem chodila do druhé třídy základní školy. Vrchol výcviku byl, když jsme ho mohly pustit na louce, kde široko daleko nikdo nebyl a pes se nám po pěti minutách volání vrátil. 🙂 Teď už opravdu vážně. 😀

Mým prvním opravdovým psem pro mě byla fena německého ovčáka Chico z Nového Draka. Říkali jsme ji všelijak, ale nejčastěji Chici. Psal se rok 2005 a my jsme si přivedli domů malé štěňátko. Tehdy jsem nastupovala do deváté třídy základní školy. Doprovázela mě životem až skoro do konce mých studií na vysoké škole. Díky ní, jsem se nezajímala o žádnou pochybnou partu aj. Držela mě od všeho zlého v dostatečné vzdálenosti a dělala mi úžasného parťáka všude, kde jsem byla. I ve škole, ano i ve škole. Studovala jsem totiž Střední odbornou školu veterinární a tam jsme měli psy povoleny. Většinu času jsme trávili na cvičáku v Kardašově Řečici, u koní a nebo u vody a v přírodě. Nikdy na ní nezapomenu. Dala mi ze všech mých psů nejvíc.

Během života Chici, ale i po něm mi prošlo rukama spousta psů různých plemen. Vyzdvihnout bych chtěla Šarplaninského pasteveckého psa Brita, který vážil 60 kg, ale byl neskutečným gentlemanem.

Dalším psím společníkem byla fena Kavkazského pasteveckého psa Nikita (Cebaya Nežný obr), která byla pro změnu velké zlobidlo a ráda provokovala všechno a všechny kolem sebe.

Black (Athos z Kralické tiskárny) byl pes celočerného německého ovčáka, se kterým jsem měla ,,vyšší ambice,, , ale po zjištění, že úporně zvrací za každých okolností po ujetí pouhých 3 km jsem výcvik v jeho třech letech vzdala.

Nyní jsme s mým manželem majiteli úžasných psích duší Ronyho, Arabely a Ace.